Třída: Chlamydophyceae
Třída obsahuje jednotlivě žijící i
cenobiální bičíkovce, řasy s kapsální (gleomorfní) a kokální stélkou. Všechny
organizační stupně jsou vegetativním projevem stadií, která se vyskytují v
životním cyklu rodu Chlamydomona.
Buňky mají výraznou polární stavbu s přesným rozmístěním organel.
Pohyb zajišťují dva až čtyři stejně dlouhé bičíky vyrůstající na předním konci
buňky. Na povrchu bičíků je jemné vlášení. Vegetativní buňky řádu Tetrasporales
bývají opatřeny nepohyblivýxni bičíky, pseudociliemi.
Povrch bičíkovců, zoospor a gametů pokrývá
buněčná stěna zvaná chlamys. Její důležitou složkou je glykoprotein s vysokým
obsahem aminokyseliny hydroxyprolinu. Na rozdíl od jiných zelených řas chlamys
neobsahuje polysacharidovou mikrofibrilární složku. Ta se objevuje pouze v
buněčné stěně řádu Chlorococcales.
Téměř všichni bičíkovci a zástupci řádu
Tetrasporales produkují amorfní nebo vrstevnatý sliz. Pomocí slizu jsou spojeni
bičíkovci v cenobiích, např. Pandorina, Volvox z řádu Volvocales.
V životním cyklu téměř všech bičíkovců se vyskytují palmelová stadia. Vznikají
v době, kdy se bičíkovci přestávají pohybovat a pak žijí a rozmnožují se ve
slizovém ložisku.
Třídu Chlamydophyceae popsal český fykolog
H. ETTL v roce 1981. Srovnávací analýza sekvencí 5S RNA potvrdila, že se jedná
o izolovanou větev ve vývoji zelených řas.
Třídu dělíme do čtyř řádů:
1. Řád: Chlamydomonadales: jednotlivě žijící bičíkovci,
rod Chlamydomonas
Je
nejbohatším rodem zelených bičíkovců; obsahuje na 420 druhů. Charakteristickými
znaky jsou přítomnost dvou
stejně dlouhých bičíků u vegetativních buněk a vytvoření zřetelné buněč. blány.
V místech, kde nasedají bičíky, bývá
obvykle vytvořen nízký hrbolek, zvaný papila.
Chromatofor má nejčastěji tvar číše a skládá se z bazální části, jež je
zesílena a obsahuje pyrenoid, a z
tenčí plášťovité části, přimykající se k bočním stěnám buňky a sahající vysoko
k přednímu pólu buňky. Pulzující vakuoly
jsou dvě a jsou umístěny v blízkosti bičíků. Stigma obvykle bývá vytvořeno a má funkci světločivného orgánu.
Jádro
je uloženo v centru buňky. Kromě škrobu,
představujícího hlavní asimilač. produkt, setkáváme se u zelených bičíkovců
téměř vždy se zrny volutinu.
Chlamydomonády se rozmnožují buď nepohlavně dělením buněk, nebo pohlavně
kopulací gametů. K dělení buněk dochází jak ve stádiích pohyblivých, tak i ve
zvláštních stádiích nepohyblivých, kdy buňky odhodí bičíky a obklopí se vrstvou
slizu, v němž pak probíhá intenzivní dělení - palmeloidní stádium.
Buňky
mají v průměru nejčastěji 10-20 µm. V přírodě osídluje Chlamydomonas všechny
druhy vod od katarobních studánek až po vody polysaprobní. Nejčastěji se jeho
zástupci objevují v planktonu vod, zvláště rybníků, na jaře. Jsou známy i druhy
terrestrické, tvořící důležitou součást půdního edafonu a druhy rostoucí na
sněhu a ledu, jemuž propůjčují zelené nebo červené zbarvení.
Foto zástupci: Chlamydomonas
angulosa, Chlamydomonas
ehrenbergi, Chlamydomonas
sp1, Chlamydomonas
reinhardi, Chlamydomonas
sp2, Chlamydomonas
sp3, Chlamydomonas
pohlavní proces, Chlamydomonas
škrob.
ROD Haematococcus
Rod vyvolává vegetační zbarvení, které je zprvu zelené,
později červenohnědé. Vegetativní 
buňky mají dva bičíky.
Typické jsou paprsčité plazmatické výběžky vyrůstající z protoplaztu.
Červenohnědé zbarvení působí karotenoid asthaxantin. Rod se často vyskytuje
v betonových jímkách apod.
Foto zástupci: Haematococcus
sp1, Haematococcus
sp2, Haematococcus
sp3.
ROD Phacotus
V rybničním planktonu
běžně žije druh P. lenticularis. Jeho dvoubičíkaté buňky jsou uzavřeny 
v čočkovité
dvoudílné, mírně mineralizované schránce.
Foto zástupci: Phacotus
lentocularis1, Phacotus
lentocularis2, Phacotus
lentocularis3.
2. Řád: Volvocales: cenobiální bičíkovci
ROD Gonium
Tvoří
4-16 buněčné deskovité cenobium. Buňky jsou uloženy ve vnitřním a 
vnějším
čtverci. Nejhojnější druh G. pectorale je častý v planktonu rybníků
a tůní.
Foto zástupci: Gonium
sp1, Gonium
sp2, Gonium
sp3.
ROD Pandorina
Rodem
Pandorina se dostáváme ke koloniovým
zástupcům 
zelených bičíkovců, tj. k
druhům, u nichž buňky po rozdělení zůstávají spolu normálně spojeny, jsouce
drženy pohromadě nejčastěji společným slizem. Kolonie jsou obvykle 8-16ti
buněčné. U jiných rodů se však setkáváme s koloniemi méně i vicebuněčnými
(4-32-64), u rodu Volvox pak jde
počet buněk do tisíců (až 20.000).
Buňky
kolonie rodu Pandorina mají
charakteristickou stavbu chlamydomonád a všechny nesou stigma. V kolonii jsou
víceméně stěsnány, přiléhajíce jedna na druhou, což podmiňuje jejich tvar,
neboť jsou směrem do centra kolonie zúženy. Přední konec, na nějž nasedají
bičíky, je ploše zaokrouhlen. U báze bičíků jsou 2 pulzující vakuoly.
Průměr
kolonií činí až 250 µm, jednotlivé buňky jsou 9-17 µm dlouhé. Celá kolonie
upomíná na moruši resp. morulu (odtud název). Ve vodě se živě pohybuje, při
čemž se převrací na různé strany. P.m. je velmi rozšířena v planktonu stojatých
vod, kde na jaře společně se zástupci rodu Chlamydomonas
přispívá k zelenému jarnímu vegetačnímu zbarvení vody.
Foto zástupci: Pandorina
morum1, Pandorina
morum2, Pandorina
morum3, Pandorina
morum4, Pandorina
sp.
ROD Eudorina
Vytváří
též 16-32 členné kolonie z buněk obklopených slizem. Avšak buňky 
nejsou v kolonii stěsnány, jsou
uloženy volně a mají tudíž kulovitý tvar. Ekologie tohoto druhu je stejná jako
u Pandorina morum.
Foto zástupci: Eudorina
elegans, Eudorina
sp1, Eudorina
sp2, Eudorina
sp3.
ROD Volvox
Rod
Volvox je nejvýše organizovaným typem
zelených bičíkovců vůbec. Tvoří 
kulovité kolonie, sestávající
z vysokého počtu buněk, uspořádaných povrchově ve slizové kouli. U druhu V.aureus
má každá buňka vytvořen svůj speciální slizový obal, který se jeví při pohledu
shora jako šestiboký dvůrek. Sousední buňky jsou spojeny tenkými plasmatickými
vlákny. Rozmnožování se uskutečňuje pohlavně nebo nepohlavním způsobem.
Při
nepohlavním rozmnožování dochází na určitém místě kolonie k intenzivnějšímu
dělení buněk. Toto místo je postupně zatlačováno do nitra kolonie v podobě
důlku, vchlípí se dovnitř a vyroste v novou dceřinnou kolonii, nacházející se
uvnitř mateřské kolonie. Z ní se kolonie dceřinná uvolňuje po rozpadu mateřské
kolonie.
Pohlavní
rozmnožování probíhá jako oogamie. V
anteridiích vznikají přeměnou
normální vegetativní buňky drobné vřetenovité spermatozoidy (až 100). Přeměnou jiných vegetativních buněk
vznikají oogonia, která obsahují
mnohem větší samičí buňky. Po
oplození vznikají zygoty, které jsou
červenohnědě zbarveny a mají dvouvrstevnou membránu.
U
rodu Volvox vzniká již mezi
jednotlivými buňkami výraznější
diferenciace. Dceřinné kolonie a útvary pohlavního rozmnožování se tvoří v
zadní polovině kolonie (v části, která je při pohybu obrácena dozadu).
Nezachovávají si tedy všechny vegetativní buňky stejnou schopnost dělení. U
některých druhů rodu Volvox přistupuje
ještě i diferenciace kolonií. V.a. vytváří zvláštní kolonie, které nesou samčí
pohlavní buňky a jiné kolonie se samičími pohlavními buňkami - je tedy dvoudomý. Vytváří cenobia o průměru až
3 mm.
Foto zástupci: Volvox
aureus1, Volvox
aureus2, Volvox
globator1, Volvox
globator2, Volvox
aureus3, Volvox
aureus4, Volvox
sp1, Volvox
sp2, Volvox
sp3.
3. Řád: Tetrasporales: řasy s kapsální (gleomorfní) stélkou
ROD Asterococcus
Druh A. superbus žije
v rašelinných tůňkách. Buňky s hvězdicovitým chloroplastem a
pulsujícími vakuolami jsou 
uloženy
v tuhém, koncentricky vrstveném slizu.
Foto zástupce: Asterococcus
sp1.
ROD Tetraspora
Charakteristickým
znakem rodu Tetraspora a některých
dalších 
příbuzných rodů je
přítomnost tzv. pseudocilií, tj.
tenkých slizových brv, které procházejí vrstvou slizu obalující buňky a
vyčnívají alespoň svými špicemi ven. Z jedné buňky vycházejí u rodu Tetraspora dvě takové brvy. Tyto brvy
lze chápat jako přeměněné bičíky, které proti pravým bičíkům dosahují daleko
větší délky a nemají schopnost pohybu.
Kolonie
druhu T.lubrica dosahují makroskopických rozměrů, mají tvar slizovitých,
v mládí hladce zaoblených, později hrbolatých nebo laločnatých váčků, které
žijí připevněny svou bazální, často stopkovitě zúženou částí k pevnému
substrátu (kámen, vodní rostliny). V tomto slizovém vaku jsou buňky uspořádány
v jediné vrstvě na periferii kolonie. Většinou pak ve slizu pozorujeme skupinu
čtyř k sobě přiblížených buněk (odtud název), které svědčí o tom, že dělení
buněk probíhá ve stejném rytmu. Pseudocilie vyniknou obvykle až po použití
barviv.
T.lubrica žije často ve vodách tekoucích,
víceméně oligosaprobního charakteru, a to hlavně v chladnějších měsících roku.
4. Řád: Chlorococcales: řasy s kokální stélkou
ROD Chlorococcum
Rod častý v povrchových
vrstvách půdy. Některé druhy rostou i v různých sladkovodních 
biotopech. Dosud známe asi 50 druhů. Druh
Ch. hypnosporum má vegetativní buňky kulovité, s nástěnným, téměř
uzavřeným chloroplastem, který obsahuje pyrenoid.
Foto zástupce: Chlorococcum
sp1.
Rod Characium (Chlamydopodium)
Druhy
rodu Characium patří většinou mezi
epifyty, tzn. že jejich buňky vřetenovitého tvaru žijí 
připevněny k určitému
substrátu rostlinného původu (vláknité řasy, vodní rostliny) obvykle pomocí
drobného slizového terčíku, jenž bývá často inkrustován rezavým hydroxidem
železitým.
V
buňce je vytvořen nejčastěji jediný nástěnný chromatofor s pyrenoidem. Ani
kontraktilní vakuoly, ani stigma není přítomno. Při dělení buňky rozpadne se
protoplast ve 4 protoplasty dceřinné, které jsou opatřeny dvěma bičíky a
vyrejdí po protržení mateřské membrány ven. Po určité době pohybu přisedá
zoospóra k substrátu, ztrácí bičíky, vytvoří bazální terčík a nabývá postupně
vřetenovitého tvaru dospělé buňky. Buňky jsou až 50 µm dlouhé (zřídka více),
několikrát delší než jejich šířka. Rostou ve všech druzích vod.
Foto zástupci: Characium
sp1, Characium
sp2.
Foto zástupci další druhy:
